pátek 21. března 2014

Je jaro, Járo!

První jarní den – můj nejoblíbenější den v roce. S mamkou si připíjíme na jeho příchod a táta se nám směje, že jsme jako pohani – slavíme příchod Slunce. Což je pravda – slavíme jarní rovnodennost.

Nemám ráda takové to typické listopadové počasí – chladno, vlhko, bláto všude a brzy tma. Mám pocit, že jsem pořád unavená, bez nálady, bolí mě hlava. S nástupem podzimních plískanic se těším na jaro a léto. Těším se na dlouhé, teplé večery, na to že se budu moci nahřívat na sluníčku, že se nebudu muset oblékat do několika vrstev oblečení, aby mi nebyla zima. Těším se na dny, které strávíme venku – s dětmi, se psy, na výletech nebo třeba při pití dobré kávy na zahrádce nějaké kavárny.
Jaro je mým oblíbeným ročním obdobím. I proto jsem při výběru jména pro dítě nadhodila návrh, že by se náš Ledňáček mohl jmenovat JAROSLAV. Při každém oslovení tak slavím jaro.

Jsem moc ráda, že po dlouhých měsících mohu zvolat – už je tu jaro, Járo!




čtvrtek 20. března 2014

Martin třicetiletý

První jarní den je pro mě vždy očekávaným dnem. A letos je ještě významnější než jindy. 


Když to tak počítám, znám ho už déle než polovinu jeho života. Z otravného spolužáka ze základky se stal můj kamarád, přítel, manžel a také otec mého syna. 

Přítelem a kamarádem pro mě stále zůstává. 

Krásné narozeniny, Marťo!



pondělí 17. března 2014

Mé zlozvyky

Zlozvyky určitě trápí každého z nás. Někdy děláme své zlozvyky běžně každý den, jindy jen v případě nějaké stresové situace.  Někdo kouří, někdo se cpe čokoládou, jiný si kouše nehty. Zlozvykem může být třeba i odkládání povinností na poslední chvíli nebo používání sprostých slov, je jich určitě spousta.

Jak už jsem psala, zažíváme teď moc hezké dny se štěňátky a dětmi. Díky hezkému počasí trávíme hodně času na zahradě, hrajeme si s dětmi, se štěňátky, Jari se učí zahradničit a užívá si nejen mě, ale i moje rodiče nebo mojí ségru. Ale každá mince má dvě strany a druhá strana mince nemusí být vždy tak pohodová jako ta první strana. Teď je druhou stranou mé mince hektičnost a stres – stres, abych to všechno stihla, abych zbytečně neodkládala činnosti na druhý den a nevalila před sebou nedodělané věci, stres z toho, abych vše zvládla tak, aby nikdo z nás nestrádal, stres z toho, abych stíhala i mé pravidelné aktivity (partnerský život, plavání, cvičení, trénink se psy, jógu, práci) a vše se netočilo pouze kolem štěňat.

Skvělý nejen na záděry.
A se stresem jdou ruku v ruce mé zlozvyky – kousání nehtů a zvýšená konzumace sladkého. Sladkosti jsou mým celoživotním problémem. Občas se prostě neumím ovládnout a jsem schopná do sebe v mžiku nacpat pytlík bonbonů a když jsem ve stresu, je to ještě horší. Kousání nehtů jsem byla schopná se po státnicích zbavit a pár let už mě to netrápilo. Je ale vidět, že to mám v sobě tak zakódované, že se k tomu ve vypjatých situacích podvědomě zase vracím. A tak mám teď prsty samou záděru, což vypadá vážně „skvěle“. Když se mi záděry zanítí, je to dost bolestivé, ale naštěstí vím, že BepanthenPlus mi s tímto problémem pomůže.

Bude to s nimi těžké loučení.
Období se štěňátky si moc užívám. Baví mě je pozorovat, jak rostou, jak se mění, jak se začínají projevovat v povahách. Baví mě po večerech přemýšlet, které štěňátko kam umístit, aby si nový majitel se štěňátkem vzájemně sedli. A vím, že až se nám za 2 týdny začnou stěhovat do nových domovů, že budu brečet a bude se mi po nich stýskat. Ale na druhou stranu se těším, že se zase aspoň na chvíli vrátíme do starých kolejí a já se zas na chvíli zbavím svých zlozvyků. 


pondělí 10. března 2014

Socializujeme děti a štěňata

Zažíváme teď moc hezké období. V únoru se „naší“ Ailee narodila štěňátka – banda devíti malých neposedů. A k nim máme děti. Zjišťuji, že je docela možné skloubit péči o štěňata s péčí o děti, i když je to občas fyzicky i časově náročné.

Sárinka v obležení štěňátek.
Jonáš s Járou za těch pár týdnů zjistili, jak se mají ke štěňatům chovat. Obzvláště to oceňuji teď, když trávíme spoustu času na zahradě a kluci se nám snaží pomáhat štěňátka přenášet z košíku do ohrádky. Už vědí, jak štěňata chytit a štěňata se nehroutí z toho, že je někdo trochu neobratně tahá z košíku ven. Myslím, že co se soužití s dětmi týče, budou mít naše štěňata celkem slušnou průpravu.

Děti a štěňata se vzájemně sžívají.
Protože je teď opravdu krásné jaro, byla by škoda toho nevyužít a nebýt s dětmi a štěňátky venku. Proto se snažíme toho maximálně využít. Volné chvíle trávíme venku, kde si hrajeme se štěňátky a dětmi. Pejsci objevují venkovní svět, nové povrchy, zvuky, zvykají si na pobyt venku, otužují se a vůbec se z nich celkem rychle stávají psi. A ani se nenadějeme a rozutečou se nám do světa.

Minipsi na minisutině.
A stejně tak jako štěňátka poznávají venkovní svět, poznávají ho i děti – v bezpečí zamčené zahrady. Na čerstvém vzduchu objevují nový svět, nové zvuky, vůně, rostliny, zvířata. A díky zahradě ho mohou objevovat i samostatně, bez neustálého dozoru či držení za ruku. Jari je někdy raději, když může věci zkoumat sám a já ho jen z dálky sleduji, jestli je v pořádku. To si pak pro nás kolikrát přijde, aby nám ukázal, co objevil nového. Už samostatně běhá po zahradě – ví, kde má být opatrný a kde se naopak může bez obav rozeběhnout, leze po schodech, hraje si na pískovišti nebo třeba pomáhá s hrabáním listí. A jakou z toho má upřímnou radost, to se prostě musí vidět. Třeba včera vozil asi hodinu ve vozíčku písek, který si tam sám naložil.

Pískomil.
Už není miminko, ale roste nám z něho veselé dítě. Vesnické, šťastné dítě, které je sice ušmudlané, ale spokojené. Spokojené, že si může hrát a nikdo mu neustále neříká, že někam nesmí, protože je to nebezpečné. Dítě, které jde večer spát utahané jako kotě, protože celý den mělo plno práce s objevováním nového. 

Štěstí.

čtvrtek 6. března 2014

Narozeniny v Jičíně a Poděbradech

Martinův nápad vyrazit do Jičína a oslavit tam mé narozeniny se mi líbil už od začátku. Vyrazili jsme už ve čtvrtek odpoledne, abychom si užili podvečerní procházku městem a navečeřeli se v nějaké restauraci.

Záhy jsme zjistili, že bydlíme na skvělém místě – 2 minuty chůze od centra, od pěší zóny, kde jsme mohli bez obav vypustit Jariho z kočárku a nemuseli jsme se bát, že skočí pod auto, aut zde projíždí minimum. Centrum města je tak opravdu babyfriendly. Poblíž centra je několik dětských hřišť, která v relativně chladném počasí byla prázdná a tak jsme si je mohli zabrat pro sebe. Užili jsme si tak poklidné páteční dopoledne. Když jsme Járu dostatečně unavili na hřišti, šli jsme si ještě sednout do kavárny. Cestou domů Jari vytuhnul v kočárku tak, že se mi podařilo ho přenést do postýlky. Spal 3,5 hodiny – takový krásný narozeninový dárek mi dal. Také jsem dostala nový foťák - vysněnou zrcadlovku. Už se moc těším na jaro, až budu venku fotit jak zběsilá.

S Jarinkem v lipové aleji.
Páteční odpoledne bylo slunečné a docela teplé, proto jsme vyrazili na procházku lipovou alejí. Dvoukilometrová cesta se s malým dítětem může protáhnout na celé odpoledne. Protože je pořád co objevovat, brát do ruky, v aleji je plno stromů, které se dají neustále obíhat dokola. Nu co, hlavně, že byl Jari spokojený. Psí holky vlastně taky, protože při čekání, až náš badatel vše prozkoumá, házeli jsme psům alespoň balonky, aby se trochu proběhli.
Naše holky - Dupi Dup Nirreterrit a Granule Niireterrit.
Chladné sobotní dopoledne jsme si ještě užili na procházce po městě a v čase oběda jsme vyrazili na výlet do Poděbrad. To je další město, které jsme dosud neznali. Lázeňská kolonáda přímo lákala k procházce. A jestli je Jičín baby friendly město, tak Poděbrady jsou tuplem baby friendly. Na kolonádu auta nemohou vjet vůbec. Když je hezké slunečné počasí, je možné si udělat piknik v parku na kolonádě nebo si zajít sednout na zahrádku některé z restaurací či kaváren, kterých je na kolonádě několik. Protože je Jára tak trochu neposeda a má zrovna období, kdy ho hrozně baví běhat a někam lézt, užili jsme si krásnou procházku parkem. Vysedávání po kavárnách snad bude možné při příští návštěvě.
 
V Poděbradech v parku.