středa 30. října 2013

Sraz krátkosrstých kolií aneb náš první společný víkend

Na kraťandí srazy jezdíme téměř pravidelně a po loňské pauze (měla jsem necelý měsíc do porodu, tak jsme raději nejeli) jsem se na letošní sraz obzvláště těšila. Nakonec jsme nechali Jarinka s babičkou a dědou a jeli jsme jen my s Martinem a našimi psy.

Jari má zrovna období, kdy potřebuje hodně lézt a objevovat. A protože ještě nechodí, ale leze po čtyřech nebo obchází nábytek, je to teď na podzim složitější. Proto jsme se rozhodli, že než abychom ho měli celý den v kočárku a on byl nespokojený, že ho raději necháme doma. A my si díky tomu mohli naplno užít sraz.


Kromě různých soutěží jsem si užila setkání s přáteli, se kterými se běžně přes rok nevídám. Užila jsem si povídání o jiných než dětských tématech (i když i o dětech jsme si povídali), užila jsem si, že jsme s Martinem zase jen my sami dva, že si spolu můžeme povídat a nemusí ani jeden z nás odbíhat přebalit nebo nakrmit Jariho. Prostě jsme zase na pár hodin mohli hodit za hlavu péči o batole a dělat si, co chceme.

A jak se měl Jari? 

Spokojené miminko na výletě.
Řekla bych, že dobře. V sobotu byl s babičkami a dědou na zámku Březnice. Dokonce zvládl i hodinovou prohlídku zámku a za odměnu si pak hrál na dětském hřišti. A v neděli vyrazili na procházku starou Prahou – viděli Pražský hrad, Kampu, byli krmit kačeny a pak Jari vytuhnul na dvě hodiny v kočáře, takže si naši mohli v klidu dát kávu a užít si procházku na Petřín.


Víkend na srazu mě zase příjemně nakopl – užila jsem si psích radovánek a dobila baterky na dětské radovánky. 

čtvrtek 24. října 2013

Pouštění draka

Od jakživa mám hrozně ráda jaro a ještě mnohem raději mám léto. Kdo mě zná, ví, že letní vedra, koupání v řece a dlouhé večery je něco pro mě. Ale takové babí léto, jaké je v posledních dnech, mám taky moc ráda. A teď, s Járou, si ho moc užívám.

S Komandem jsme našli novou zábavu pro krásné podzimní dny – pouštění draka. Dokonalý relax pro maminky, dovádění a běhání po louce pro děti a spousta hozených balónků pro pejsky. Tak takové jsou teď naše dračí dny. Plné smíchu a radosti.

Vždycky, když po takovém hezkém dni sedím doma, říkám si, že na mateřství je kromě jiného hezké to, že se můžu zase zpátky vrátit do mých dětských let, že si opět můžu užívat dětské hry. Častokrát cítím, jak se přímo tetelím blahem, že se dětem povedlo postavit krásnou bábovku z písku nebo, že nám drak letí fakt vysoko. A s dětinskou radostí se těším na zimní radovánky ve sněhu, protože bobování je taky skvělá zábava – pro děti i maminky.

Moc si teď tohle období znovu objevování dětských her užívám.

Matky, děti a psi - naše podzimní radovánky.



úterý 22. října 2013

Dámský a pánský víkend

Díky vzpomínkám na loňské těhotenství a porod byly poslední příspěvky docela monotematické. V posledních dnech jsme si ale neužívali pouze oslav narozenin. Zvládli jsme si také užít první ryze dámský a pánský víkend.

Dupi a Gita - moje psí holky.
S radostí jsem uvítala Martinův návrh, že by si na začátku října vzal Jariho s sebou na chalupu k našemu kamarádovi. Kluci odjížděli už v pátek dopoledne (ještě jsem si stihla zajít na jógu) a já tak před sebou měla volné skoro 3 celé dny. Neskutečná představa – tolik hodin si budu moci dělat, co chci. A hlavně - v klidu a bez spěchu. Najednou byly i domácí práce o mnoho zábavnější.
Volné páteční odpoledne patřilo jen mě a mým holčičkám. Někdo si holčičí odpoledne představuje v kadeřnictví, na kosmetice nebo v kavárně. Já zažívala pocit blaha zahrabaná v sutině ve Vraném. Trénink po tak dlouhé době a bez nutnosti spěchat zpátky domů. Paráda. Odjížděla jsem domů za tmy. Spokojená a šťastná. A holčičky byly taky spokojené – co víc si po tréninku přát.  

Argo, Gita a Dupi na Žebráku.
Když už mi víkend tak hezky začal, pokračovala jsem v podobném duchu i v sobotu. Vyrazily jsme jen já a Tereza s našimi psy na Žebrák a Točník. Jako dřív – jen s batohem, bez dětí a se psy. Lahvičky, přesnídávky a plenky jsme zase na pár hodin vyměnily za pamlsky, vodítka a balónky. Zase jsme mohly na pár hodin vypnout, nestarat se o to, kdo kam utíká, kam leze apod. Mohly jsme se naplno věnovat našim nosánkům a v klidu si povídat. Po tak dlouhé době na to byl konečně klid.

Kdo si hraje, nezlobí.
Když kluci v pátek odjížděli, řekla jsem si, že jim přes víkend nebudu volat. Nebudu zjišťovat, jak se mají, jestli náhodou nezapomněl Jariho nakrmit, jestli ho dal včas spát apod. Řekla jsem si, že je to jejich víkend a že to spolu zvládnou. I když si nastaví jiný režim a jiná pravidla než mám já. Říkala jsem si, že pokud nezavolá Martin, je všechno v pořádku a já ho nebudu kontrolovat. Aneb – co oči nevidí, to srdce nebolí.
Martin nevolal. Celý víkend. To se určitě měli dobře a pobyt na chalupě se obešel bez komplikací. Po návratu z chalupy mi Martin nadšeně vyprávěl, jak to zvládli. Jari byl prý skvělý parťák – společenský, usměvavý, bez problémů usínal. Trochu jsem se bála, jak to kluci spolu zvládnou (myslím si, že z toho možná měl obavy i Martin, ale statečně se toho chopil a zvládl to). Obávala jsem se, že se možná Martin vrátí s tím, že sám s Jarim už na tak dlouho nepojede. Dopadlo to ale dobře. Zdá se mi, že jim to oběma prospělo – našli si k sobě cestu. Martin je najednou v mnoha činnostech jistější, ví si víc rady, když se vyskytne nějaká komplikace a Jari od té doby na Martina mnohem lépe reaguje. Jak ho vidí, nadšeně volá táta – táta. To do té doby moc nedělal.

Pánský víkend začíná.

Být sama bez Jariho celý víkend byla pro mě také zkouška toho, jestli budu po tak dlouhé době schopná fungovat sama. Musím přiznat, že jsem si holčičí víkend hrozně užila. V neděli jsem si dokonce přála, aby se kluci vrátili domů až večer a cítila jsem trochu zklamání, že se mají vrátit už po obědě. Ještě jsem si chtěla užít nedělní odpoledne – třeba si jít po obědě lehnout nebo si číst. Když se ale pak objevili doma, byla jsem opravdu dojatá, když jsem viděla Jariho, jak se směje a musela jsem si ho hned vzít do náruče.


Zvláštní jak je to zařízené – dostala jsem se do fáze, kdy od Jariho ráda odcházím, ale zároveň se k němu o to raději vracím.

pondělí 14. října 2013

První narozeniny

Dnes je to přesně rok, co se nám narodil Jaroslav. O tom, jaké bylo moje těhotenství a jaký byl porod, jsem se již rozepsala v minulých příspěvcích. Teď si s chutí zavzpomínám na víkendové oslavy a radovánky.


Jariho první narozeniny pro mne už navždy budou spojeny s narozeninovým dortem. Kdo mě zná, ví, že nejsem kuchařka. Vařit nebo péct mě docela děsí, a když už se k tomu odhodlám, většinou to končí nějakou pohromou. Nejinak tomu samozřejmě bylo při dělání narozeninového dortu. Všechno šlo hladce (Jari byl s mojí mami a Ninkou v Jinočanech, abych měla na přípravu klid) – nákup, přípravy surovin, dělání dortu. Až jsem si říkala, že jsem snad prolomila svou smůlu.

Omyl…

Dortová forma mě samozřejmě zradila a upadlo jí dno ve chvíli, kdy jsem dort přenášela do lednice. Během následujících několika minut se vystřídaly nadávky, slzy a smích nad tím, jak se dort rozpleskl na zdi a na podlaze. Padly vtípky o tom, že se dort asi nevešel do lednice nebo že jsem ho tam asi házela. Kdyby alespoň to, ale že upadne dno formy – to se může stát jen mně.

Nebýt Ninky asi bych už další dort nedělala. Ale přemluvila mě, že by byla škoda, kdybych dort neudělala a tak měl Jari na své první narozeniny domácí dort dělaný s dvojnásobnou láskou. A myslím, že mu opravdu chutnal.

Oslavy narozenin jsme si užili v sobotu i v neděli. Bylo hezké oslavit to v rodinných kruzích a užít si naší velkou rodinu.


Protože byl dort opravdu moc dobrý, přikládám recept.

Suroviny:

2 balíčky piškotů

4x zakysaná smetana

2x smetana ke šlehání (my daly nakonec tři)
8 lžic cukru (daly jsme i vanilkový cukr)
ovoce (my daly na tenké plátky nakrájené nektarinky)

citronová kůra (ta v původním receptu nebyla, dortu dodala ten správný šmrnc)

Postup:

Na dno a boky dortové formy naskládat piškoty. 
Ušlehat šlehačku a nechat jí ztuhnout v lednici. Mezitím v míse smíchat zakysanou smetanu, cukr a citronovou kůru. Pak přidat šlehačku a vše pořádně promíchat. 
Na piškoty nalít vrstvu smetany. Pak dát vrstvu ovoce. Opět zalít smetanou. 
Na okraj dortové formy dát další řadu piškotů. 
Položit další vrstvu piškotů, smetanu, ovoce a na závěr smetanu. 
Nechat v lednici ztuhnout do druhého dne.

Před podáváním dort dle libosti dozdobit a pak už jen jíst a vychutnat si tu dobrotu.







neděle 13. října 2013

Jak se nám narodil Ledňáček

Zase si trochu zavzpomínám, protože se blíží datum Jariho prvních narozenin, které má v pondělí 14. října. Loni 13. října mi chybělo jen pár hodin do porodu a mně se teď vybavuje celý porodní den, jako by to bylo včera a ne před rokem.

Poslední focení s Ledňáčkem.
V sobotu 13. října 2012 bylo krásné počasí – přesně takový ten další krásný podzimní den, kdy ráno vstáváte s úsměvem a těšíte se ven. Už od noci mě budily kontrakce (od holek jsem tušila, jak by takové kontrakce asi měly vypadat) po půl hodině a tak jsem toho moc nenaspala. Věděla jsem, že je dobré být během dne aktivní a neválet se v posteli. Tak jsem ráno vyrazila s holčičkami na procházku (ostatně – tušila jsem, že je to moje poslední procházka bez kočárku a chtěla jsem si jí užít), nic netušící Martin ještě spal, když jsem odcházela. A tak první, kdo věděl, co se děje, byla Terezka. Možná jsem jí svým telefonátem v sobotu ráno vzbudila, ale potřebovala jsem někomu nutně sdělit, co se děje. A tak trochu jsem tušila, že probuzení jí v tomto případě zas tak vadit nebude.


Jedna z kontrakcí.
Během dne jsme ještě měli v plánu zajet na návštěvu k jedněm i druhým rodičům. U našich jsme si dali vynikající oběd a stihli poslední focení ještě s Ledňáčkem. Za fotky moc děkuji Nince, protože zachytila momenty našeho těšení i toho, jak si i na poslední chvíli děláme z celého těhotenství a porodu legraci. Fotky mě při kontrakcích mě dodnes rozesmávají.

Po obědě jsme si dojeli do Dobřichovic pro Martinovu mamku a jeli s ní společně k nám domů. To už byly kontrakce častější a tak jsme usoudili, že společná večeře bude raději u nás, protože od nás je to do porodnice blíž. Přípravy večeře z mé strany proběhly ještě docela hladce, při večeři už jsem ale měla kontrakce po 5 minutách a tak jsme po večeři odjeli na kontrolu do Motola.

V Motole už šlo vše ráz na ráz. Prvotní monitor a vyšetření po příjezdu, vyplnění dokumentů a přestěhování se na tzv. čekací pokoj. Sestřička si mě přišla po hodině znovu vyšetřit, že prý se potom uvidí, zda si mě tam nechají, než se porod rozjede nebo jestli mě pošlou čekat domů. Po hodině bylo jasno – stěhování na porodní sál. Tam jsem dostala klystýr a hurá na záchod. Na záchodě a ve sprše jsem zůstala poslední hodinu (bylo to o mnoho příjemnější než ležet na sále) než si mě porodní asistentka zavolala kvůli monitoru a dalšímu vyšetření. Po vyšetření bylo jasné, že Ledňáček už na sebe nenechá dlouho čekat – prý tak hodinu a začneme. Za 20 minut přiběhl pan doktor, a že prý začínáme. No hurá, konečně jsem mohla začít.

Naposledy jen my dva.
Paní Matějková – nadechněte se a tlačte, teď si odpočiňte a znovu. Martin byl celou dobu u mne a podával mi pití, držel mě za ruku a dle rady porodní asistentky mi pomáhal se přitáhnout do sedu, aby všechno šlo líp. Byla jsem za jeho přítomnost moc ráda. Nejen, že tam nejsem sama, ale hlavně, že Ledňáčka uvidí od prvního okamžiku, že prostě bude bezprostředně u toho, až se Ledňáček vyklube.

13.10.2012 - s Ledňáčkem
13.10.2013 - s Jaroslavem

Za 20 minut byl Ledňáček na světě. Ani jsem nevěřila tomu, že to šlo tak rychle, že už se narodil a je tu s námi. „ Je to kluk“, říká nám pan doktor. Nevěřícně jsem na něj koukala a ptala se „je to Jaroslav?“ Bylo to tedy opravdu pořádné překvapení. Během těhotenství mi všichni říkali, že tipují, že čekám holku a tak dokonale mě zblbli, že jsem si opravdu myslela, že to bude holka. Když se narodil Jaroslav, byla to zvláštní směs pocitů - směs údivu, radosti a překvapení.

Po dvou hodinách po porodu mě převezli na pokoj, kde jsem ještě nějakou dobu nemohla usnout, přestože jsem už byla unavená. Musela jsem dát tolika lidem vědět, že už je Jari na světě a v hlavě se mi znovu dokola promítal celý uplynulý den. Byla jsem zvědavá, jaký bude, až mi ho ráno znovu přinesou – odpočatého, umytého a oblečeného. Má nos po mojí babičce, bylo první čeho jsem si na něm všimla. Dívala jsem se na něho s úsměvem - je to prostě náhradník za babičku, jak se patří.


Už rok spolu.
Závěrem musím také pochválit porodnici v Motole. Protože jsem se za celou dobu – od příjmu, přes vyšetřovnu, porodní sál až po oddělení šestinedělí nesetkala s jediným problémem. Doktoři i sestry byli neuvěřitelně vstřícní, pečliví a milí. I díky nim na porod vzpomínám ráda a příště opět pojedu do Motola. 


Hurá do dalšího společného roku.

sobota 12. října 2013

Moje těhotenství

Pomalu se blíží Jariho první narozeniny a já se čím dál častěji přistihnu, jak s úsměvem na rtech v myšlenkách utíkám k zážitkům z těhotenství. Byly to krásné týdny plné zážitků a těšení.

Kvůli povaze mé práce veterinární sestry jsem po konzultaci s gynekologem usoudila, že bude pro miminko lepší, abych nastoupila na rizikové těhotenství a neriskovala nějaké komplikace. Rizikové ale v ničem naštěstí nebylo (riziko bylo jen v práci s nemocnými zvířaty).

Tréninky s holčičkami. 
Jako figurant na Kaznějovském shortu.

Ještě v břiše byl Ledňáček (pracovní jméno pro Jariho) naprostý vzorňák. Když si tak vzpomínám, tak za celých těch 40 týdnů mi bylo jen párkrát špatně. Těhotenské nevolnosti v pravém slova smyslu se mi úplně vyhnuly (první 3 měsíce mi bylo jako bych měla každý večer kocovinu, ale i to se dalo docela dobře vydržet), bolesti zad, břicha, otoky nohou – to jsem za celou dobu taky nepoznala. Bylo mi opravdu dobře. Byly to také poslední měsíce, kdy jsem měla čas sama pro sebe a tak jsem se rozhodla, že si je užiji.


Na výletě s Martinem.
S Komandem v kavárně.


Díky tomu, že jsem mohla být doma a že jsem byla těhotná od jara do podzimu, jsem si mohla s naším Komandem užívat výlety, s psími holčičkami tréninky a nebo doma  jen v klidu zařizovat byt, číst si a spát. Protože, jak mi radily zkušenější maminky – spi, dokud to jde.

S Dupinkou a Gituškou.

K těhotenství také neodmyslitelně patří nutnost zvýšené péče o tělo, protože těhotenské strie jsou strašákem snad každé těhotné. Já viděla u některých kamarádek, jak taky břicho po těhotenství může vypadat. Bála jsem se natolik, že jsem se od začátku těhotenství mazala alespoň 2 krát denně (protože ke vzniku strií mám dědičné dispozice, byla jsem v mazání opravdu pečlivá). V době, kdy jsem byla těhotná, bohužel na českém trhu nebyl Bepanthen Krémproti striím a tak jsem mazala, čím se dalo. Boky to bohužel bez újmy nevydržely. Myslím, že s Bepanthenem proti striím by se to nestalo, protože jeho kouzlo je v tom, že podporuje tvorbu kolagenových a elastinových vláken a tím snižuje riziko vzniku strií. Rozhodně tedy bude v mé výbavě při dalším těhotenství.

My 3 sourozenci - na Jakubově svatbě.

Když to tak celé vždy v myšlenkách zrekapituluji, myslím, že jsem byla během těhotenství spokojená. Měla jsem čas a energii na činnosti, které jsem chtěla dělat. To mě udržovalo v dobré náladě, nic mě nestresovalo a myslím, že i díky tomu je teď Jari pohodový a milý kluk. Usměvavý a společenský (brečí, jen když má důvod). Rozhodnutí zůstat doma proto považuji za jedno z mých nejlepších a jsem ráda, že jsem ve chvíli, kdy jsem váhala, zda z práce odejít či nikoli, poslechla rad zkušenějších. Stres z toho, že by se mi mohlo něco stát, že bych mohla potratit (tak jako několik holek u nás v práci přede mnou) by mi za těch pár výplat nestál.

Já, Ledňáček a moji psi.





sobota 5. října 2013

Látkové pleny

Než se Jari narodil, přemýšlela jsem, zda mám do výbavy pořídit látkové nebo jednorázové pleny. A tak jsem byla ráda, když jsem vše mohla zkonzultovat s Wendy a vidět, jak v praxi vypadá přebalování s látkovkami. Wendy byla tak hodná a své zkušenosti s látkovkami pro mě sepsala. Třeba se budou hodit dalším maminkám, proto sem vkládám Vendulčiny postřehy.

Pro látkovky jsem se rozhodla z několika teoretických důvodů - podle dostupných informací by pro dvě děti narozené po sobě měly vyjít levněji, jsou šetrnější k životnímu prostředí a děti mají o něco silnější motivaci se učit chodit na nočník, protože látková plena nenabízí pohodlí neustále suchého zadečku. Teorie je na internetu spousta, třeba na serveru Látkové pleny najdete dokonalý přehled informací o všech možnostech, které se dají vyzkoušet. Já se budu snažit popisovat čistě svoje zkušenosti a postřehy.

Na začátku jsem se kromě čtení na internetu poptávala i ve svém okolí. Několik mých kamarádek mělo s látkovkami zkušenosti, kupodivu každá jiné, ale tak už to bývá. Hodně mi pomohla kamarádka, která experimentovala s různými typy látkovek a dala mi opravdu dobré a odůvodněné tipy, co má smysl zkoušet a co ne. Nakonec jsme se rozhodli moc se s tím nepatlat a objednali jsme základní výbavu v takovém provedení, aby přebalování zvládal bez obtíží i tatínek, babička, tetička - prostě kdokoliv, kdo by Jonáše chvíli hlídal.
Přebaleného Jonáše hlídají psí holky :)

Naše výbava:
24 jednovelikostních plenkových kalhotek z bambusového aksamitu - savá vrstva, součástí kalhotek je i vkládací plenka, kterou je možné zesílit savé jádro, když dítě povyroste
3x svrchní kalhotky s polyuretanovým zátěrem - dávají se přes plenku, aby neprosákla na oblečení, dají se použít vícekrát za sebou, velmi rychle schnou
balíček separačních vložek - tenoučké viskózové "ubrousky", dávají se dovnitř do plenky, pokud se miminko jen počůrá, mohou se vyprat a použít znovu. Pokud je v plence stolice, separační vložka oddělí její tuhou část a je možné ji spláchnout do záchodu. Plenku bez stolice pak normálně namočit do kýble.
kýbl s víkem na ukládání špinavých plenek před praním - do kýble dáváme vodu a několik kapek tea tree oil nebo levandulového oleje. Pereme podle spotřeby většinou obden. 
pytel ze staré záclony (síťku na pleny je možné sehnat i v obchodech) -dává se do kýble, je pak možné jednoduše plenky přemístit z kýble do pračky bez toho, abyste se v kýbli zbytečně ráchali.

Když jsme Jonáše přinesli domů a navlékli na něj látkovku poprvé, připadala nám hrozně velká a legrační, ale velmi rychle jsme si zvykli. Na ortopedii nám beztak doporučili široké balení (rodinná zátěž), tak to alespoň nebylo zbytečně složité.
Praní plenek není ani nijak problematické ani náročné na čas. Hodit plenky do pračky je dvouminutová záležitost, pověsit je zabere pět minut. Na rozdíl od papírovek v koši, látkovky v kýbli zdaleka tolik nesmrdí (není v nich stolice) a naopak čisté plenky krásně voní. Plenky se perou na 60°C, bez použití aviváže (snižuje savost) a nežehlí se

V novorozeneckém věku a v časném kojeneckém jsme jednorázové plenky používali jen, když jsme opouštěli domov na víc než jeden celý den. Obecně bych řekla, že výhodou látkovek je to, že vás nic nestojí dítěti vyměnit plenu častěji a neřešíte tolik spotřebu, v nejhorším prostě vyperete trochu dřív. Je pravda, že v látkovkách se nám Jonáš nikdy nezapařil, zatímco v jednorázovkách v horku ano
(i přesto, že ho ani v jednorázových v plenkách nenecháváme nijak extrémně dlouho). 

Postupem času (cca v 9 měsících) se ale začalo stávat, že Jonáš v noci plenku pročůral, a když se pak převalil na břicho, vyždímal si obsah nohavičkami svrchních kalhotek do postele, což ho pochopitelně probudilo. Noční převlékaní Jonáše i postele jsme nakonec vyřešili zakoupením kvalitních jednorázovek (nejsem nijak fanatická "alternativní matka", abych se zbytečně trápila s něčím, co v našem případě evidentně nefunguje dobře), které vydrží celou noc. Přes den má Jonáš i nadále látkovky, na noc a na delší cesty jednorázovky. 

V roce a půl jsme mu pořídili ještě trénovací kalhotky. Jde vlastně o plenky typu "all in one", které mají bambusovou savou vrstvu a PUL vrstvu na vrchní straně. Natahují se jako kalhoty, ale v případě, že se v nich ocitne bobek, je možné je rozepnout jako normální plenku (dítěti pak neomatláte nožičky při svlékání). 

Osobně jsem s látkovkami nadmíru spokojená, ale mám za to, že každému vyhovuje něco jiného, takže rozhodně netvrdím, že jsou to nejlepší pro všechny maminky a všechny děti.


Já osobně nakonec zvolila variantu jednorázových plenek. A to z jednoho prostého důvodu - velmi často s Jarim cestuji a tak jsem jednorázové plenky zvolila jako jednodušší variantu, co se balení výbavy na cesty týče. Už takhle mám při balení problém naskládat všechno do auta, protože kromě kočárku, postýlky a dalších nezbytností, chci s sebou brát i naše psí holky a chci, aby i ony cestovaly alespoň trochu pohodlně (už vidím, jak se na mě tváří ve chvíli, kdy jim kýbl se špinavými plenami spadne na hlavu).

Moje neteř Sára - možná už brzy bude nosit látkovky.
Když jsem byla ve fázi rozmýšlení, které plenky zvolit a hledala si informace o těch či oněch, zjistila jsem, že co se dalších kroků při přebalování týče, je jedno, které plenky zvolím. O pokožku zadečku je třeba se pečlivě starat, ať je zabalený v jednorázových nebo látkových. Bepanthen jako mast pro prevenci opruzenin jsem pořídila ještě dřív, než jsem byla rozhodnutá, které plenky budu používat. Vlhčené ubrousky jsem přestala záhy používat pro každodenní očištění (ty si nechávám jen pro případy přebalování na výletě), raději Jariho omyju pod tekoucí vodou. 

Při výběru jsem si říkala, že ať zvolím to či ono, důležité je, abychom všichni byli spokojení. A to, myslím, jsme.