Výlet do Lucemburska

Konec listopadu a začátek prosince jsem věnovala kraťandám. Mým holčičkám, Ailee a krásnému a milému Wölfimu. Ailee začala hárat a my tak mohli uskutečnit plánovaný výlet za Wölfim. O tom, jak výlet na krytí proběhl a jak to vidím z kynologické stránky jsem se rozepsala na stránce mé ch.s.Lerbynn. O tom, jaké to bylo z pohledu matky na mateřské, bych se chtěla rozepsat tady.

Ailee s háráním moc neotálela. Jeden den mi Wendy psala, že to vypadá, že už se to blíží. Druhé ráno psala, že Ailee hárá. Bylo tedy nutné rychle improvizovat a zcela překopat plány na odjezd do Lucemburska. Bylo hlavně nutné vymyslet, jak to uděláme s Jarinkem. Naštěstí máme babičky ochotné hlídat a tak se o něj podělily a hlídaly, když byl Martin v práci. Nakonec jsme jeli jen já a Florík. Naštěstí jsme oba řidiči a tak nám cesta rychle utekla.

Wölfi a Ailee.

Ve čtvrtek před půlnocí jsme dorazili do Beaufortu, krásného městečka s ještě krásnějším středověkým hradem. Lucembursko je krásná země, do které se ještě určitě někdy vrátíme. Pátek, sobotu a neděli jsme věnovali psům, procházkám po lucemburském venkově, povídání u dobré kávy a odpočinku. Když už jsme s sebou neměli ani Jariho, ani Jonáše, rozhodli jsme se, že volný čas využijeme k odpočinku. Bylo skvělé se po dlouhých měsících opět vyspat celou noc v kuse. 

Hrad v Beaufortu.

Čtyřdenní odloučení od Jarinka bylo fajn. Bylo příjemné zase řešit něco jiného, být během pár minut připravená k odjezdu, na schůzku přijít včas a nemuset přemýšlet o tom, jestli už není čas na spánek, krmení atd. Když jsme pak ale v neděli jeli domů, cítila jsem, že už se na Jarinka hrozně moc těším. Výlet bez něj byl příjemný, ale už se mi přeci jen začínalo stýskat. A jaké bylo mé překvapení, když jsem pak doma viděla úplně jiného Jariho než toho, od kterého jsem odjížděla. Najednou se mi zdál větší, suverénnější v chůzi a uměl zas několik nových věcí. Neuvěřitelné, jak rychle se děti mění.

A jestli byl výlet úspěšný a jestli je Ailee březí nám potvrdí sonografické vyšetření po Vánocích. Takže budeme mít letos opravdu velké vánoční překvapení.

S Dupinkou na tréninku.

A aby těch psích zážitků nebylo za poslední týden málo – moje nejmilovanější psí holčička Dupinka dnes slaví sedmé narozeniny.  Je hrozné, jak čas rychle letí. V případě psů (a hlavně těch výjimečných) by to tak být nemělo. Stále živě si pamatuji, jak jsem si pro ní v lednu 2007 jela a vezla si jí domů. Bylo to za odměnu za splněné zkoušky. Dopoledne jsem ještě složila zkoušku z fyziologie rostlin a odpoledne jsem si Dupinku vezla na chalupu. Byla rozkošná – s platovým límcem (byla po operaci oka) vypadala jako lampička a hrozně legračně štěkala. Díky Dupince jsem pronikla do tajů kynologie, ze které se stal můj velký koníček. 

Díky Dupince a kraťandám jsem poznala spoustu zajímavých lidí, z nichž někteří jsou mými velmi blízkými přáteli.