neděle 22. září 2013

Cestování MHD

Už několik týdnů přemýšlím, jak sepsat to, co se mi honí hlavou pokaždé, když jedu s kočárkem pražskou MHD. Většinou ve mně cestování zanechá pocit, že své okolí obtěžuji, překážím kamkoli se postavím a že si všichni oddechnou, až vystoupím.


Sama na zastávce - trochu si máknu, abych nastoupila.
Naštěstí to poslední dobou není až tak strašné. Možná jsem si již přivykla pohledům spolucestujících, možná že to jen občas zbytečně zveličuji a možná že se cestování stalo jednodušším od doby, kdy jsem si koupila nový, lehký, kočár.
Každopádně je až s podivem, že spolucestující jsou daleko více ohleduplní k matce s kočárem než k těhotné. Za celou dobu těhotenství se mi nestalo, že by mě někdo ze spolucestujících pustil sednout a to jsem někdy měla opravdu blízko k omdlení. Ale jako matku s kočárkem mě už párkrát někdo sednout pustil. Zvláštní.

Sama v metru není takový problém.
Protože mám dvě psí holky a často jezdím venčit Jariho i holky, jezdím většinou autem. Když ale jedu do centra, na úřad nebo na návštěvu, kam s sebou psy neberu, jezdím MHD. Kvůli cestám do města jsem si pořídila nový kočár. Je skoro o 6 kg lehčí než terénní kočár, který mám na venčení v lese. A tak je s ním cestování mnohem jednodušší. Už se nemusím na zastávce doprošovat o pomoc, prostě popadnu kočár i s Járou a „bez námahy“ nastoupím. A už se mi několikrát stalo, že když mě lidi na zastávce takhle vidí nastupovat, najednou není problém ke mně přistoupit a nabídnout mi pomoc.




Kromě lehkého kočáru je ještě důležité být dobře sbalená na cestu. Kromě přebalovací tašky s sebou ještě vozím několik hraček a knížek, abych Jarimu zpříjemnila cestování. Když je cesta dlouhá a už ani hračky nezabírají, mám v záloze ještě nějakou dobrou svačinu, protože ta zabere téměř 100%.



Jari je z cestování nadšený.
Jízda MHD sice není tak pohodlná jako jízda autem, ale častokrát je to rychlejší – hlavně při cestě do centra. Takže pokaždé když mě čeká jízda autobusem či metrem, říkám si, že je důležitá dobrá příprava na cestu (nezapomenout sbalit vše potřebné), úsměv a dobrá nálada. Pak to totiž jde zvládnout levou zadní.  

4 komentáře:

  1. Chce to odvahu, já jsem se zatím odvážila sama jen do autobusu, jinam jezdím zarputile autem. Nebo beru malou do Manducy, pokud jedu do centra a lidi jsou ke mně ohleduplnější než s kočárkem...

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za odkaz na váš blog..to si počtu ;) já tedy dopravou jen s nosítkem či šátkem..v autě řveme a v kočárku vpodstatě taky...ale mám přesně ten těžkej teréňak a výlet s ním do Prahy mě teda dycky vypsychuje :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verčo, přesně tak - buď to chce nosítko nebo lehký kočár. Na obojí nakonec v naší výbavě došlo. Občas je prostě jednodušší jet autobusem a je výhoda nebýt závislá na pomoci ostatních.

      Vymazat
  3. Mně se teď konečně ulevilo, že už malá chodí a vlastně sama kočárek začla odmítat, tak už chodíme jen tak nalehko. Sice ji pokaždé musím nést v náručí, je trošku lenoška a raději se nechá nosit od mámy, než chodit po svých, ale i tak je to mnohem snadnější než s kočárem. Málokdy mi s nim někdo pomohl, téměř vždy jsem se musela někoho konkrétního zeptat a když tram byla prázdná, tak jsem ho taky táhla sama. Bohužel byl zrovna terénější, tak se to nikdy bez modřiny neobešlo. V těhotenství o nějakém pouštění sednou taky moc nebyla řeč, taky jsem si říkala, když už mi bylo zrovna blbě. U dalšího baby chci určitě vyzkoušet nosítko :-)

    OdpovědětVymazat