Druhé dítě

Kdy je správný čas na druhé dítě? Tak na to neexistuje správná odpověď. Každý to cítí jinak, každý si najde klady i zápory na tom, proč zrovna on to má tak jak to má. Já hledala odpověď několikrát. A myslím, že už v tom mám jasno.

Jari s mým bráchou Jakubem. Tady bylo Jarimu pár hodin.

Nechci mít jedináčka, to mi bylo jasné od začátku. Tak kdy tedy je správný čas na druhé dítě? Věkový rozdíl 2 roky se mi z mé vlastní zkušenosti zdál super. S Ninkou jsme si rozuměly od mala. Když jsme byly malé – přizpůsobovala jsem se já jejím možnostem a dovednostem. Když jsme povyrostly, rozdíly mezi námi se smazaly a my měly společné kamarády a společné zájmy. Je to častý model ve spoustě rodin, mít děti 2 roky od sebe, tak proč to tak taky nemít.

Jenže čas rychle běžel a blížil se termín, kdy bych měla otěhotnět. A tak jsem to začala promýšlet. Zleva a zprava jsem hodnotila, zda je rozumné mít děti 2 roky od sebe. Prostě jsem si neuměla představit, že sotva se jeden kolotoč starostí o dítě začíná zastavovat, já hned nastupuji do dalšího kola. Vím, že se to dá zvládnout, ale já to nechci mít jako závod a útočit na vítězství v soutěži Matka desetiletí. 

Pendlovat mezi batoletem, které ještě moc nespolupracuje a umí dělat naschvály a využít mé nemotornosti až budu mít velké břicho (že je Jari naschválníček, ví každý) a mezi miminkem, které sice hodně času prospí, ale zase je pro mne daleko náročnější péče o něj (přebalování, řešit jestli mám doma kojeneckou vodu, jestli mám na výlet sbaleno dost přesnídávek, Bepanthen, plenky atd.)? Děkuji, takhle pendlovat nechci.

Nakonec jsem to celé přehodnotila s tím, že minimální věkový odstup bych si představovala 2 a půl – 3 roky.

Zkrátka, chci si ještě užívat Jariho a věnovat se jenom jemu. Učit ho novým věcem, poznávat s ním svět, být u jeho prvních velkých úspěchů a moci si to naplno užít. Chci mu dát maximum, co můžu dát, než se narodí jeho sourozenec, než bude čas vypustit Jariho do školky a věnovat se dvěma dětem. Jari je teď v období, kdy všechno nové nasává jako houba a my se jen nestačíme divit, co nových dovedností už umí. Skládá jednoduché věty, manuálně je čím dál tím zručnější, chodí na nočník, pomáhá mi s běžnými domácími pracemi a častokrát mě překvapí, kolik si toho pamatuje a jak si dává věci do souvislostí. A mě strašně baví být u toho naplno. 

Jari skoro dvouletý s tatínkem.

Zároveň je péče o něj pořád ještě fyzicky náročná a s velkým břichem by byla dvojnásob náročná. Po celém bytě se válí hračky, na procházkách běhá jako splašený a já běhám za ním nebo si postaví hlavu, že už nemůže a že potřebuje nést. A už se vidím, jak tohle všechno dělám s velkým břichem. Znám se a vím, že bych akorát tak byla každý den naštvaná, že jsem přecenila své možnosti.

Než se do toho krásně bláznivého kolotoče pustím znovu (a na těhotenství se fakt těším, protože pro mě to bylo moc hezké období), chci mít pocit, že jsem trochu odpočatá a že jsem Jarimu pomohla vybudovat nějaké základy, na kterých můžeme dál stavět, abych se pak se stejným nasazením (i když u prvorozených dětí je to asi úplně jiné než u těch dalších) mohla věnovat druhému miminku.