Dámský a pánský víkend

Díky vzpomínkám na loňské těhotenství a porod byly poslední příspěvky docela monotematické. V posledních dnech jsme si ale neužívali pouze oslav narozenin. Zvládli jsme si také užít první ryze dámský a pánský víkend.

Dupi a Gita - moje psí holky.

S radostí jsem uvítala Martinův návrh, že by si na začátku října vzal Jariho s sebou na chalupu k našemu kamarádovi. Kluci odjížděli už v pátek dopoledne (ještě jsem si stihla zajít na jógu) a já tak před sebou měla volné skoro 3 celé dny. Neskutečná představa – tolik hodin si budu moci dělat, co chci. A hlavně - v klidu a bez spěchu. Najednou byly i domácí práce o mnoho zábavnější.

Volné páteční odpoledne patřilo jen mě a mým holčičkám. Někdo si holčičí odpoledne představuje v kadeřnictví, na kosmetice nebo v kavárně. Já zažívala pocit blaha zahrabaná v sutině ve Vraném. Trénink po tak dlouhé době a bez nutnosti spěchat zpátky domů. Paráda. Odjížděla jsem domů za tmy. Spokojená a šťastná. A holčičky byly taky spokojené – co víc si po tréninku přát.  

Argo, Gita a Dupi na Žebráku.

Když už mi víkend tak hezky začal, pokračovala jsem v podobném duchu i v sobotu. Vyrazily jsme jen já a Tereza s našimi psy na Žebrák a Točník. Jako dřív – jen s batohem, bez dětí a se psy. Lahvičky, přesnídávky a plenky jsme zase na pár hodin vyměnily za pamlsky, vodítka a balónky. Zase jsme mohly na pár hodin vypnout, nestarat se o to, kdo kam utíká, kam leze apod. Mohly jsme se naplno věnovat našim nosánkům a v klidu si povídat. Po tak dlouhé době na to byl konečně klid.

Kdo si hraje, nezlobí.

Když kluci v pátek odjížděli, řekla jsem si, že jim přes víkend nebudu volat. Nebudu zjišťovat, jak se mají, jestli náhodou nezapomněl Jariho nakrmit, jestli ho dal včas spát apod. Řekla jsem si, že je to jejich víkend a že to spolu zvládnou. I když si nastaví jiný režim a jiná pravidla než mám já. Říkala jsem si, že pokud nezavolá Martin, je všechno v pořádku a já ho nebudu kontrolovat. Aneb – co oči nevidí, to srdce nebolí.

Martin nevolal. Celý víkend. To se určitě měli dobře a pobyt na chalupě se obešel bez komplikací. Po návratu z chalupy mi Martin nadšeně vyprávěl, jak to zvládli. Jari byl prý skvělý parťák – společenský, usměvavý, bez problémů usínal. Trochu jsem se bála, jak to kluci spolu zvládnou (myslím si, že z toho možná měl obavy i Martin, ale statečně se toho chopil a zvládl to). Obávala jsem se, že se možná Martin vrátí s tím, že sám s Jarim už na tak dlouho nepojede. Dopadlo to ale dobře. Zdá se mi, že jim to oběma prospělo – našli si k sobě cestu. Martin je najednou v mnoha činnostech jistější, ví si víc rady, když se vyskytne nějaká komplikace a Jari od té doby na Martina mnohem lépe reaguje. Jak ho vidí, nadšeně volá táta – táta. To do té doby moc nedělal.

Pánský víkend začíná.

Být sama bez Jariho celý víkend byla pro mě také zkouška toho, jestli budu po tak dlouhé době schopná fungovat sama. Musím přiznat, že jsem si holčičí víkend hrozně užila. V neděli jsem si dokonce přála, aby se kluci vrátili domů až večer a cítila jsem trochu zklamání, že se mají vrátit už po obědě. Ještě jsem si chtěla užít nedělní odpoledne – třeba si jít po obědě lehnout nebo si číst. Když se ale pak objevili doma, byla jsem opravdu dojatá, když jsem viděla Jariho, jak se směje a musela jsem si ho hned vzít do náruče.

Zvláštní jak je to zařízené – dostala jsem se do fáze, kdy od Jariho ráda odcházím, ale zároveň se k němu o to raději vracím.