Mami, mami

Už je to tady. Jari objevil hlásku i. A s tím přišlo i to krásné oslovení „mami“. Když se na mě otočí a zavolá „mami, mami“ je to krásný a hřejivý pocit. S oslovením mami, jsem si ale ještě uvědomila něco jiného – že už nejsem jen Háňa, ale že už jsem opravdu Jarinkova maminka.

Uvědomila jsem si to, když jsme na konci prosince šli s kamarády na motokáry do Radotína. Jízdu koupili i mně s tím, že Jariho nám zatím pohlídá slečna recepční. Tak jo. Vlastně proč si nejít pořádně zazávodit. Jsem za tří sourozenců a tak závodění a hecování bylo vždy na denním pořádku. Vždycky jsem se nechala k něčemu strhnout a snažila se urvat co nejlepší umístění. Pamatuji si, jak jsem se kvůli tomu několikrát pořádně vybourala – na lyžích s bráchou nemělo cenu závodit, vždycky byl rychlejší a měl skvělou techniku, ale proč to vzdát bez boje, tak jsem několikrát válela sudy po sjezdovce dolů. Na bobové dráze na Lipně taky bylo nutné se zlomenou rukou dokázat, že předjedu kluky. Jela jsem sice nejrychleji, ale v poslední zatáčce jsem vyletěla a skončila s otřesem mozku. Potopit se nejhlouběji a na nejdelší dobu – to byl zase závod v létě u babičky. No prostě pořád něco. 

A tak jsem šla teď závodit na motokáry. Když jsem se rozjela a projela první zatáčky, najednou se mi sepnula nějaká kontrolka, že mám jet tak, abych se nevybourala a nezranila. Protože mám s sebou Jarinka a kdo by se o něj staral, když budu v nemocnici. Nebo že starost o něj bude dost náročná se zlomenou rukou nebo nohou. A tak jsem závodila. Ale už ne tak, abych vyhrála a byla nejrychlejší. Ale závodila jsem sama se sebou. Závodila jsem sama se svým egem, které by dřív hrozně chtělo vyhrát, ale teď ustoupilo a nechalo se porazit zdravým rozumem. A prvně v životě to byla příjemná porážka.

Dojela jsem sice poslední, ale v cíli jsem měla přivítání, jako bych byla vítěz. Čekal tam totiž Jari a nadšeně volal „mami, mami“ .