My slavíme Dušičky - jsou pro mě vzpomínkou na ty, kteří už
s námi nejsou, ale také rodinným setkáním s příbuznými. Na
hřbitov jezdíme mimo Prahu a tak to byl vždy velký výlet a pro nás děti
nevšední den. Cestou na hřbitov nám v autě mami vyprávěla historky z dětství,
které zažívala u tety na prázdninách. Ona coby městské dítě a jedináček k tomu
si občas zažila horké chvilky se sestřenicemi a bratranci u tety na vesnici.
Historky znám už nazpaměť, ale vždy se těším, že je po roce zase uslyším. A
navíc doplněné o pohled z druhé strany – od mamčiných sestřenic.
Jako příklad bych mohla uvést scénku jednoho letního odpoledne.
Kanimůra (tak mamce přezdívali) zas
byla pro sestřenice a bratrance tak trochu přítěží při hře, protože jí vyfasovali na hlídání. A tak ostatní nenapadlo nic jiného
než jí posadit na vor a poslat jí doprostřed rybníka, aby od ní měli klid.
Vyděšená teta pak obíhala kolem rybníka a snažila se čtyřletou Kanimůru dostat
zpátky na břeh. Jindy jí zase třeba zavřeli na dvoře do velkého sudu a šli si hrát. Odpoledne se chudák teta nemohla dopočítat a tak šla hledat, kam zase Kanimůru schovali. A podobných zážitků má mami z prázdnin plno.
Jari už má dvě sestřenice – Noru a Sáru. Jsem zvědavá, jak
se nám nová generace rozroste, kolik dětí nám do rodiny ještě přibyde. Jsem zvědavá, jaké budou jejich prázdninové
zážitky a jak na své dětství budou po letech vzpomínat oni.
|
Jari v prorodnici v Motole - připraven na odchod domů. |
|
Nora v porodnici v Motole . |
|
Sára v porodnici v Podolí. |
Žádné komentáře:
Okomentovat