Dítě a pes

Dítě a pes – když se toto soužití podaří, bývají z nich skvělí parťáci. Ne vždy se ale podaří ideálně situaci zvládnout hned od počátku a je potřeba se vybudování vztahu mezi dítětem a psem pečlivěji věnovat. Co rodina, to individuální řešení situace.

Jakub a Argo - rodinné štěstí sbalené na cesty.

Když přijde miminko do rodiny, ve které již žije pes, může se pes k situaci postavit všelijak. Nakonec se ale většinou počáteční třecí plochy obrousí a dítě a pes se naučí spolu vycházet. Problematické pak někdy bývá, že dítě z domova zvyklé na psa, bere jako kamarády všechny psy, které potká v parku a s nadšením se na ně vrhá, běhá za nimi, hladí je atd. Ale ne vždy je pes (byť třeba z domova na děti zvyklý) zvědavý na cizí, uječené dítě. Je tedy důležité vysvětlit dítěti i to, že k cizím psům se musí přibližovat pomalu, nekřičet a nedělat prudké pohyby. Když si bude chtít cizího psa pohladit, musí se (nebo rodiče) zeptat majitele, jestli smí.

Anička a Megi - kdo koho bude dnes venčit?

V mém okolí se za poslední 2 roky narodilo deset dětí. A v téměř každé rodině je pes. Každý to nakonec zvládl a soužití dítěte a psa dopadlo úspěšně. Dle mého je základem úspěchu vzájemný respekt. Pes musí vědět, že dítě nesmí za žádných okolností kousnout, shodit, štípnout nebo mu jinak ublížit. Ale také dítě musí vědět, jak se ke psovi chovat. My proto už od mala učíme Járu, že psa nesmí tahat za chlupy, štípat, lézt mu do misky se žrádlem a podobně. Psí holky zase vědí, že Jára není divná ovce, kterou by štípnutím potrestaly nebo zahnaly zpět do stáda.

Jari a Gita - naši spáči. 

A jak je to u nás doma? Naše psí holky řeší situaci každá po svém. Starší fenka nemá s dětmi dobré zkušenosti (rána koloběžkou do obličeje a podobně ) a tak se od začátku snaží Járu ignorovat, jeho přítomnost nevyhledává – když už ho má plné zuby tak prostě se zhnuseným výrazem odejde do vedlejší místnosti. Stejně řeší i situaci s cizími dětmi – jde si sednout ke mně, aby měla od dětí klid. Naše mladší fenka je pravý opak. S dětmi zažila od svého štěněcího věku jen samé hezké chvilky a tak jí od začátku Járova přítomnost nevadí. Když byl malé miminko, často si k němu lehala a hlídala ho. Teď, když už je větší a plazí se, Gita jeho přítomnost toleruje. Když už jí je nepříjemné, že přes ni leze, dělá jí „malá-malá“ apod., podívá se na mě s pohledem – „mohla bych se zvednout a jít pryč?“ Když ale Járovi není dobře, lehne si k jeho postýlce a hlídá ho. S cizími dětmi si Gituška umí hrát a nebojí se jich. Její sestra dokonce cizí děti toleruje natolik, že jim dlouhé minuty aportuje míčky nebo plní jejich povely.

Jari a Ťulda - i útulkový pes může být skvělý parťák.

V červnu do naší rodinné smečky přišel Ťulda. Moje teta si ho vzala z útulku. Snažili jsme se vybrat si pejska, který by byl vhodný k malým dětem. Naše přání bylo, aby ho přítomnost dětí nestresovala. A Ťulda je důkazem toho, že i útulkový pejsek může být bezproblémový. Vychází skvěle s Járou a bez problému zapadl i do psí smečky. 

Když o tomto tématu přemýšlím, napadá mě ještě jedno důležité – a to je setkání rodičů nepejskařů s cizím psem. Chápu, že mohou mít se psy špatné zkušenosti a že se jich mohou bát (proto si také vždy na procházkách své psy hlídáme, aby neobtěžovali cizí lidi a hlavně cizí děti). Svůj strach pak ale velmi často a zbytečně přenáší na děti. Nejedenou jsem viděla v parku situaci, kdy si dítě v klidu hraje, cizího psa si nevšímá, či dokonce ani neví, že někde v dáli pes běhá. Babička či maminka ale spustí s hrůzou v hlase varování typu „Ježišmarja, Terezko, pojď sem ke mně. Honem. Támhle jde obrovskej pes a ten by tě pokousal.“ Načež se holčička hystericky rozpláče a není k utišení. A když jí toto rodiče řeknou ještě několikrát, bude se psů pochopitelně bát (i když jí nikdy pes nekousl). Když takovou situaci zažiju, říkám si, proč zbytečně přenáší svůj strach na dítě, stresují ho a podporují v něm obavy ze psů. Vždyť když se soužití dítě a pes povede je to přeci paráda.

Míša a Adjara - společná péče o štěňata.