Odborná dětská literatura

Učený z nebe nespadl a na poprvé člověk moc neví, do čeho jde. Proto jsem si koupila několik chytrých knih o výchově dětí. Do některých jsem nahlédla již během těhotenství, abych alespoň trochu tušila, co mě čeká. A tak nyní prokládám četbu pohádek četbou odborné literatury.

Tady je krátký přehled knih, ve kterých si listuji.

Něžná náruč rodičů – Eva Kiedroňová 

Moje hodně oblíbená kniha o tom, jak správně manipulovat s dítětem od nejútlejšího věku. Hodně jsem zmiňované rady využila a knihu často pročítala. 

Rozvíjej se děťátko – Eva Kiedroňová

Kniha, která popisuje vývoj (nejen pohybový) dítěte v prvním roce života. Pročítala jsem si jí hlavně v prvních měsících po porodu a zjišťovala "co nás čeká dál".

Rodičům na nejhezčí cestu – Petr Karger, Zdeněk Matějček, Marie Pokorná

Autoři rodičům radí, jak chránit zdraví dítěte, jak rozvíjet jeho schopnosti, čemu dítě učit. Ale hlavně radí čtenářům, jak si své rodičovství užít. 

Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte – Zdeněk Matějček

Má oblíbená kniha o důležitém životním období každého dítěte. Kniha je rozdělena do kapitol podle věku a tak si vždy čtu, co mě v následujícím období s Járou čeká a nemine. 

Dítě a já – Penelope Leachová

Skvěle sepsaná kniha nejen o vývoji dítěte, ale také třeba o spánku, nemocech, jídle či výchovných přístupech. Autorka popisuje situace, které rodiče řeší s dítětem od jeho narození do pěti let. 

Respektovat a být respektován – Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová

Kniha je určena všem, kteří se snaží o partnerský, respektující přístup ve výchově, vzdělávání a vztazích. 

Líný rodič - lenošením a nečinností k lepšímu rodičovství – Tom Hodgkinson

Kniha o tom, že být "líným rodičem" není nic špatného. Naopak - tím, že dětem "líný rodič" neprošlapává pokaždé cestu a nevodí je za ručičku, jim dává možnost naučit se samostatnosti a nezávislosti. A protože i my jsme měli "líné rodiče", s radostí jsem si tuto knihu koupila.  

Šestá nemoc

První vážnější onemocnění má Jára za sebou. Vysoké horečky a následně vyrážka – šestá nemoc, řekla nám doktorka.

Průběh nemoci byl celkem rychlý. V pondělí odpoledne začal být Jari na dotyk nezvykle teplý. Přehřátý z celodenního výletu na Petřín, říkala jsem si a nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Noc víceméně proplakal, byl stále horký a nebylo mu moc dobře. Ráno jsme mu naměřili jen lehce zvýšenou teplotu a tak jsem tomu stále nevěnovala pozornost. Jenže teplota během odpoledne vystoupala na 39,1 °C a během další hodiny na 40,2°C. To už Jari jen ležel, nemohl zvednout ani ruce. Vyrazili jsme na pohotovost do Motola. Po podání Nurofenu se Jarimu viditelně ulevilo. Paní doktorka z vyšetření krve usoudila, že jde o virózu a že můžeme jet zpátky domů. Jarimu jsme měli podávat léky, případně studené obklady. 

Náš marod na pohotovosti - teplota 40,2°C.

První noc bylo nutné léky podávat každé 3 hodiny. Proto jsem střídala léky na tlumení horečky - Paralen a Nurofen. Horečka se stále držela lehce pod hranicí 40°C celou noc i následující den. Proto jsem začala přikládat studené obklady – měkký tvaroh nebo studenou vodu s octem. Další noc a den už se teplota držela kolem 38°C a nebylo nutné podávat léky, teplota už bez léků nestoupala.

První den Jari celý prospal.

Jak rychle horečka přišla, tak rychle také odešla.

Po horečce se Jarimu po celém těle objevila vyrážka – červená krupička. V jeho případě naštěstí nesvědivá. Místa nejvíce postižená (krk a záda) jsem pro jistotu mazala Bepanthenem. Vyrážka po dvou dnech zmizela a nezanechala po sobě žádné stopy.

Šestou nemoc má tak Jari za sebou – díky lékům, Bepanthenu, dostatku tekutin a odpočinku jsme to společně zvládli. Onemocnění zanechává trvalou imunitu a tak už Járu šestá nemoc trápit nebude.

Dítě a pes

Dítě a pes – když se toto soužití podaří, bývají z nich skvělí parťáci. Ne vždy se ale podaří ideálně situaci zvládnout hned od počátku a je potřeba se vybudování vztahu mezi dítětem a psem pečlivěji věnovat. Co rodina, to individuální řešení situace.

Jakub a Argo - rodinné štěstí sbalené na cesty.

Když přijde miminko do rodiny, ve které již žije pes, může se pes k situaci postavit všelijak. Nakonec se ale většinou počáteční třecí plochy obrousí a dítě a pes se naučí spolu vycházet. Problematické pak někdy bývá, že dítě z domova zvyklé na psa, bere jako kamarády všechny psy, které potká v parku a s nadšením se na ně vrhá, běhá za nimi, hladí je atd. Ale ne vždy je pes (byť třeba z domova na děti zvyklý) zvědavý na cizí, uječené dítě. Je tedy důležité vysvětlit dítěti i to, že k cizím psům se musí přibližovat pomalu, nekřičet a nedělat prudké pohyby. Když si bude chtít cizího psa pohladit, musí se (nebo rodiče) zeptat majitele, jestli smí.

Anička a Megi - kdo koho bude dnes venčit?

V mém okolí se za poslední 2 roky narodilo deset dětí. A v téměř každé rodině je pes. Každý to nakonec zvládl a soužití dítěte a psa dopadlo úspěšně. Dle mého je základem úspěchu vzájemný respekt. Pes musí vědět, že dítě nesmí za žádných okolností kousnout, shodit, štípnout nebo mu jinak ublížit. Ale také dítě musí vědět, jak se ke psovi chovat. My proto už od mala učíme Járu, že psa nesmí tahat za chlupy, štípat, lézt mu do misky se žrádlem a podobně. Psí holky zase vědí, že Jára není divná ovce, kterou by štípnutím potrestaly nebo zahnaly zpět do stáda.

Jari a Gita - naši spáči. 

A jak je to u nás doma? Naše psí holky řeší situaci každá po svém. Starší fenka nemá s dětmi dobré zkušenosti (rána koloběžkou do obličeje a podobně ) a tak se od začátku snaží Járu ignorovat, jeho přítomnost nevyhledává – když už ho má plné zuby tak prostě se zhnuseným výrazem odejde do vedlejší místnosti. Stejně řeší i situaci s cizími dětmi – jde si sednout ke mně, aby měla od dětí klid. Naše mladší fenka je pravý opak. S dětmi zažila od svého štěněcího věku jen samé hezké chvilky a tak jí od začátku Járova přítomnost nevadí. Když byl malé miminko, často si k němu lehala a hlídala ho. Teď, když už je větší a plazí se, Gita jeho přítomnost toleruje. Když už jí je nepříjemné, že přes ni leze, dělá jí „malá-malá“ apod., podívá se na mě s pohledem – „mohla bych se zvednout a jít pryč?“ Když ale Járovi není dobře, lehne si k jeho postýlce a hlídá ho. S cizími dětmi si Gituška umí hrát a nebojí se jich. Její sestra dokonce cizí děti toleruje natolik, že jim dlouhé minuty aportuje míčky nebo plní jejich povely.

Jari a Ťulda - i útulkový pes může být skvělý parťák.

V červnu do naší rodinné smečky přišel Ťulda. Moje teta si ho vzala z útulku. Snažili jsme se vybrat si pejska, který by byl vhodný k malým dětem. Naše přání bylo, aby ho přítomnost dětí nestresovala. A Ťulda je důkazem toho, že i útulkový pejsek může být bezproblémový. Vychází skvěle s Járou a bez problému zapadl i do psí smečky. 

Když o tomto tématu přemýšlím, napadá mě ještě jedno důležité – a to je setkání rodičů nepejskařů s cizím psem. Chápu, že mohou mít se psy špatné zkušenosti a že se jich mohou bát (proto si také vždy na procházkách své psy hlídáme, aby neobtěžovali cizí lidi a hlavně cizí děti). Svůj strach pak ale velmi často a zbytečně přenáší na děti. Nejedenou jsem viděla v parku situaci, kdy si dítě v klidu hraje, cizího psa si nevšímá, či dokonce ani neví, že někde v dáli pes běhá. Babička či maminka ale spustí s hrůzou v hlase varování typu „Ježišmarja, Terezko, pojď sem ke mně. Honem. Támhle jde obrovskej pes a ten by tě pokousal.“ Načež se holčička hystericky rozpláče a není k utišení. A když jí toto rodiče řeknou ještě několikrát, bude se psů pochopitelně bát (i když jí nikdy pes nekousl). Když takovou situaci zažiju, říkám si, proč zbytečně přenáší svůj strach na dítě, stresují ho a podporují v něm obavy ze psů. Vždyť když se soužití dítě a pes povede je to přeci paráda.

Míša a Adjara - společná péče o štěňata.

Dětský pokojíček - aneb kdy je správný čas, aby dítě spalo samo?

Kdy je správný čas na to, aby dítě spalo ve vlastním pokojíčku? Pro někoho je to v půl roce, pro jiného ve dvou letech, někdo jiný nechává miminko spát samotné v pokojíčku hned po příchodu z porodnice. Jediná správná odpověď neexistuje a každý si musí najít, co mu bude vyhovovat.

I my jsme tuto otázku řešili a konzultovali s ostatními, jak to mají zavedené oni. Zpočátku jsem Járu měla u sebe v ložnici (Martin většinou spal ve druhém pokoji), abych ho slyšela, když se probudí nebo začne brečet. Hlavně noční kojení tak bylo velmi pohodlné - nemusela jsem za ním chodit do vedlejšího pokoje. Zpočátku, když jsem kojila i 40 minut a kojila jsem převážně vleže, jsem mohla docela dobře u kojení odpočívat.

Pracovna - původní využití pokoje.

Když nemohl Jari usnout nebo ho něco trápilo, mohla jsem si ho dát k sobě do postele a nemusela jsem k němu vstávat. Ale často jsem toto nepraktikovala a to z jednoho jediného důvodu  – když jsem měla Járu vedle sebe v posteli, pořád jsem se budila s pocitem, že jsem ho zalehla (což se může snadno stát) nebo že spadl z postele. Proto jsem spala jen velmi lehkým spánkem, ráno jsem se budila unavená jako bych právě doběhla marathon. Proto jsem ho raději nechávala spát v postýlce vedle mojí postele. Když bylo potřeba vrátit dudlík, namasírovat bolavé bříško nebo ho jen chytit za ruku, nemusela jsem ani vstávat z postele.

S příchodem zimy nás skolila chřipka a z opatrnosti, aby ji od nás Jari nechytl, jsme ho nechávali spát samotného v ložnici. Za těch několik dní, kdy jsme byli nemocní, jsme si na nový režim všichni přivykli. Járovi tou dobou byly 2 měsíce a to že spí celou noc sám v ložnici, mu nevadilo. Naopak, čím byl starší, tím více jsem měla pocit, že mu začíná vadit, když v noci přicházím do ložnice. Jakmile jsem si lehla do postele, začal se převalovat, funět a brzy po mém příchodu se budil. Pořádně se nevyspal on ani já. A tak jsme začali praktikovat občasné oddělené spaní. To se osvědčilo a my začali uvažovat o dětském pokojíčku.

Járův pokoj (ještě bez postýlky).

Náš původní plán, že bychom dětský pokojíček Járovi udělali k prvním narozeninám, jsme změnili a jsme za to rádi. Když se blížily Jarouškovy „půlročniny“, začali jsme mu zařizovat jeho vlastní pokojíček. Od té doby, co spí sám v pokojíčku, se o hodně zlepšilo jeho spaní a usínání. Večer není nutné ho uspávat, stačí ho položit do postýlky a v tichosti odejít. Chvíli si ještě v postýlce hraje a pak usne. V pokojíčku má své království, a když přijdou návštěvy tak i svůj klid, kde ho nikdo neruší.

Osvědčilo se to velmi dobře a Jára spí mnohem lépe a vzájemně se nerušíme. On může v klidu usínat a my můžeme vedle v pokoji vysedávat se skleničkou vína. 

Vítání občánků

V dubnu nás čekalo Vítání občánků, které se uskutečnilo v jinočanské kapličce. Kaplička je zrekonstruovaná pro všechny slavnostní příležitosti, které se v Jinočanech pořádají. Atmosféra Vítání občánků byla velmi přátelská a domácí – přeci jen, žijeme v malé vesnici a skoro všichni se osobně známe. Proto jsem možná také od rána pociťovala jistou nervozitu.

Vždycky jsem si říkala, že zrovna toto moc prožívat nebudu, ale nakonec se přeci jen dostavila lehká nervozita a snaha udělat den trochu svátečním (podobné pocity má asi spousta maminek). Pozvali jsme jinočanskou část naší rodiny (dobřichovická část byla na dovolené) a společně si užili sváteční den. Paní matrikářka i paní starostka měly připravenu slavnostní řeč a jak už to tak bývá, dojatí byli nejen rodiče, ale i ostatní přihlížející. Nejmladší občánci Jinočan se nenechali ničím rozhodit a vesele si mezi sebou žvatlali to svoje ba-ba-ba nebo ta-ta-ta a nás tím rozesmávali. Na památku pak dostali upomínkové dárečky. Jména všech dětí, které se obřadu zúčastnily, byla zapsána do kroniky.

Stejně si o tom myslím své.

Na závěr nás čekalo hromadné focení a musím uznat, že se fotky opravdu povedly. Vypadáme na nich všichni vesele a spokojeně. Já na fotkách nespím (a to je velký úspěch) a dokonce i vyrážka, kterou měl Jára kolem pusy díky Bepanthenu zmizela (je opravdu zázračný na všechny možné kožní problémy).
Po obřadě nás čekal společný oběd a nedělní káva u našich na zahradě. Byl to prostě sváteční a odpočinkový den, jak má být.

A koncem roku si s radostí Vítání občánků zopakujeme. V září se má totiž Járovi narodit bratranec či sestřenice.

Jaroslav a jeho lidi.