Přechodový objekt

Zná to asi každý rodič. V životě snad každého dítěte se objeví oblíbená hračka, deka nebo plenka, bez které není možné vyjít ani na zahradu, natož bez takového pokladu vyrazit na celodenní výlet. Psychologové takový předmět označují jako přechodový objekt. 

Pan profesor Matějček na toto téma napsal moc hezkou kapitolu o dvouletých dětech v knize Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. 

"Méďo, podívej"

"S vědomím vlastního "já" souvisí však ještě něco jiného. Jakmile si dítě začne uvědomovat své postavení ve společenství rodiny, uvědomuje si také, jaký mají jednotliví lidé vztah k němu (tj. k dítěti) a bystře pozoruje jejich jednání. Probouzí se to, čemu budeme dále říkat "sociální zájem". Oblíbenými hračkami se nyní stávají panenky a různí medvídkové, pejskové a nejrůznější figurky zvířátek.
Už to nejsou jen předměty na manipulaci a rozebírání. Nepřitahují zájem dítěte jen svými fyzikálními kvalitami (tj. že jsou měkké, lehké, hebké, dají se nosit atd.), pestrostí vzhledu a tím, že se s nimi dá všelijak pohybovat. Přitahují jeho zájem i tím, že mu představují něco lidského. Do nich promítá své znalosti a zkušenosti z lidského světa a svá citová hnutí. A tak můžeme být svědky toho, jak dvouletá holčička dává svou panenku na hrníček, jak ji krmí, dává do postýlky, jak ji nabacá a jak na ni promlouvá káravě tátovým hlasem, s dokonalou jeho intonací."

"Pro dítě je a ještě dlouho bude hračka živou věcí. Poněvadž ji má dítě ve své blízkosti a protože se dá od něho ovládat a neprotestuje, stává se často dítěti milým společníkem. Má k ní citový vztah. A poněvadž citový vztah dává člověku pocit bezpečí a jistoty, dítěti jako dospělému, může taková hračka sehrát v životě dítěte důležitou roli. Dítě ji chce mát stále u sebe, nemůže se od ní odloučit, bere ji s sebou do postýlky apod. Velmi pozitivně se to projeví např., když se má dítě z bezpečí rodiny vzdálit do neznámého, "nebezpečného" světa, třeba do nemocnice. Velice mu tento přechod usnadní, může-li si vzít s sebou kousek svého domova právě v oné známé hračce, tj. ve svém věrném, spolehlivém, milém společníkovi."

Jari a jeho Dudí, Milovaná Dede a Méďa Péťa.

I v životě Jarinka se takový přechodový objekt objevil. Kromě dudlíku (na kterém má lehkou závislost) je to ještě Milovaná Dede (milovaná deka - přeloženo z Jarinkova slovníku) - tu dostal od mého bráchy a švagrové, když se narodil. Nijak zvlášť jsem mu jí nepodstrkovala a nenutila. Dek na přikrývání měl od malička několik, ale tuhle si nakonec vybral a oblíbil. Dlouhou dobu jsme na každou procházku museli jít s dudlíkem a Dede. Když je unavený nebo se mu něco stane, vyžaduje právě dudlík a deku.

V posledních týdnech k těmto dvěma přibyl ještě Méďa Péťa. Malý plyšový medvídek po mém švagrovi, kterého objevil na jedné z návštěv a na dalších návštěvách se k němu vracel a půjčoval si ho, až s ním jednou odjel, dal mu jmého a už bez něj nedá ani ránu. Kamkoli teď jdeme, máme s sebou dudlík, Milovanou Dede a Méďu Péťu.

K Péťovi má ale trochu jiný vztah než k milované Dede. Je to pro něho kamarád a velká autorita. Péťa by se např. zlobil, kdyby Jára chodil doma bez ponožek (kvůli němu si je nesundavá), když si vyčistí zuby Péťa, tak si je bez řečí vyčistí i Jára.
Péťa je kamarád, kterému Jára představuje okolní svět a sděluje mu, co všechno už zná - např. veze Péťu v autosedačce, drží ho tak, aby viděl z okna a říká mu "Péťo, podívej, to je náklaďák. Péťo to je červená, musíme stát".
Je to kamarád, o kterého s láskou pečuje - večer ho ukládá vedle sebe na polštář a přikrývá milovanou dekou, u oběda se s ním rozdělí o jídlo.

Péťa nám v mnohém pomáhá a vlastně ho máme rádi všichni tři. Už ho bereme jako dalšího člena rodiny, který s námi jezdí na plavání, na výlety nebo si s námi třeba maluje.

A jakou oblíbenou hračku mají vaše děti?


Literatura:
Matějček, Z.: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, Praha: Grada, 2005, s.115-116